Duchovní cesta jako objevování ztraceného meziprostoru

Už dřív jsem mnohokrát slýchávala, že máme milovat "nepřátele své" a že nemáme druhé hodnotit. Protože prý kdo soudí, bude sám také souzen.

Také jsem občas někde četla, že nemáme být v odporu vůči situacím, které přicházejí, protože čím více se bráníme, tím budou naše situace těžší.

"Ale proč, když Bůh je bezpodmínečný? I kdybych udělala v nevědomosti chybu, proč by mě měl milující rodič trestat?" přemýšlela jsem.

Taky jsem se dozvídala ze starých duchovních učení, že není důležité, co děláme, ale jak to děláme, že není malých věcí, že jsme všichni v boží existenci důležití... Jenže jinde jsem zase četla, že je třeba konkrétně dělat to či ono, dodržovat určitý postup, rituál, metodu... a jiné věci zase nedělat, abych duchovně pokročila, byla lepším člověkem, spojila se se svou duší, s Bohem a obstála v podmínkách duchovní transformace.

Nedávalo mi to smysl. A tak se stalo, že jsem dříve nebo později opustila všechny duchovní učitele a přestala číst duchovní knihy.

Dnes už vím, že to bylo proto, že mi chyběly informace. Prostě to nebylo celé, chyběly ty správné spoje. Někdo prostě popsal pouze jakýsi vnější projev, nedal ho do správných souvislostí, ale pospojoval dle svých omezených zkušeností domnělé příčiny a důsledky a "definoval" zákonitosti. Už dávno se ztratilo hluboké pochopení božích zákonitostí a do prázdných míst, která nebyl schopen nikdo vysvětlit, nastoupila VÍRA, dogmata a polopravdy.

Uplynulo několik let a já jsem vděčná za to, že moje touha byla vyslyšena a ona prázná místa ve mně, v mé existenci jsou smysluplně zaplňována. Jsem vděčná za to, že boží principy jsou nesmírně logické a že nemusím slepě věřit v něco, co nechápu, nebo se nechávat ovlivňovat někým, kdo se tváří, že ví něco, co já nevím, na co nedosáhnu. A právě ta logičnost a smysluplnost božího tvoření mi dává důvěru v sebe, v Boha, v život.

Dnes je to tak, že všechno, co vím, vím proto, že jsem to prožila. Všechno moje poznání přišlo přes osobní zkušenost. Zatímco vědomosti získané ve škole už jsem dávno zapomněla, informace, které jsem získala na své duchovní cestě, mám všechny v hlavě. Nemůžou se ztratit, nemůžu je zapomenout, protože je pořád žiju a denně k nim přibývají nové, které je z dalších směrů prorůstají, doplňují a ukotvují k jiným celkům a ověřují pravdivost a životnost předchozího poznání.

A tak cokoli píšu, je podloženo prožitkem, vnitřní zkušeností.

Proto dnes například vím, že nejde o to milovat "nepřátele své" na úkor sebe sama. Nejde o to tolerovat něco, co mi ubližuje, co ničí moji práci, můj svět, který jsem s láskou vytvořila. Jde jen o to nepodlehnout tomu, co vidím, a držet vědomí, že každá energie, každá bytost, jakkoli temně nebo těžce se projevující, má v sobě boží jiskru, je součástí boží energie a že právě toto vědomí je řešením a může ji vysvobodit (viz článek Bůh se vrací). Zatímco vnitřní odpor vůči tomu, co vnímám jako nežádoucí a špatné, způsobuje, že se to stává ještě horším. Pak se šance na změnu oddaluje. Není to boží trest, je to zákonitost božího tvoření (našeho tvoření jako Boha), která neplatí pouze na individuální úrovni, ale i na úrovni celospolečenské, vesmírné.

Rozhodující tedy není, co dělám navenek, ale co cítím uvnitř. Tím tvořím. Navenek můžu být klidně přísná, můžu se i rozčílit, můžu projevit svůj nesouhlas a svoji bolest. Není to chyba, není to selhání. Je to jen pravdivá reakce na to, co je. Důležité ale je, abych neustrnula v odporu a v pocitu oběti. Mně v takové situaci pomáhá postoj, který vychází ze sebelásky: "Vím, že všechno je božské, všechno je hodno lásky a všechno bylo původně krásné a souladné, ale já v tuto chvíli v této situaci (na tomto člověku) nic krásného nevidím a nejsem schopna odpustit a milovat a vidět to jinak. Otevírám se ale tomu, abych toho byla schopna, abych to uviděla, pochopila." Dříve nebo později, někdy za pár hodin, někdy za několik týdnů či měsíců zjistíte, že už jste třeba přes nějaký svůj vlastní prožitek pochopili a přijali, proč se tehdy stalo, to co se stalo. Díky pochopení se váš odpor se zmírní a spojení a láska vzroste. Kdybyste se ale nutili do lásky dříve, bylo by to sebepotlačení.

A stejně tak je to s jakoukoliv otázkou. To, že někdy věci stojí proti sobě a vypadají neslučitelně, že dva lidé tvrdí opak a oba jsou přitom přesvědčeni o své pravdě, je způsobeno tím, že jsme v průběhu věků ztratili vnitřní spojení s božským celkem. Zachovaly se pouze některé cesty, střípky, které byly během staletí rozvíjeny bez propojení s ostatními cestami. Ztratilo se pojivo, vyšší smysl, řád, který je za tím vším. Vytratily se nuance, variabilita a dlouhodobě se rozvíjelo jen několik málo cest, způsobů myšlení, života. Vznikl rozdělený svět, ve kterém teď jednotlivé boží části stojí paličatě proti sobě, každá je přesvědčená o tom, že je představitelem PRAVDY, CELKU, BOŽÍHO ŘÁDU.

Všichni jsme teď vedeni k tomu, abychom v sobě objevili skutečné pojivo světa. Abychom pochopili, jak věci na tomto světě vyrůstaly, jak jedna kvalita přechází v druhou a jak se stalo, že jednotlivé boží kvality mohou stát proti sobě. Mnohé zákonitosti, tak jak jsou definované vědou nebo duchovními autoritami, jsou jen nesprávně pospojované a pochopené vnější projevy, ostrůvky celku. A Bůh je to, co ty ostrůvky spojuje, co dává kontext.

Proto vydat se na duchovní cestu neznamená najít tu správnou metodu, postup, algoritmus, ale objevit správnost, smysl a lásku tam, kde jste je dosud nebyli schopni vidět. Jde o to objevit ztracený meziprostor, mezimožnosti, ztracené spoje. A je velmi jednoduchý způsob, jak poznáte, že jste věci pospojovali správně. Ucítíte smíření, vnitřní klid, lásku a úlevu, budete mít chuť žít, protože nic ve světě už nebude proti vám, ale vy budete součástí světa, který je samozřejmý, pochopitelný, bezpečný a přirozený. Věci ve vás "zacvaknou" na správné místo a vy si budete vnitřně jisti, že jste dobří, hodní lásky a schopní tvořit.

Kdykoliv cítíte pocit viny, nedokonalosti, máte pochybnosti, pocit bezmoci, frustrace, marnosti nebo hněvu, znamená to, že ještě nejste u konce, že spoje ještě nejsou správně a něco do skládačky vám prostě chybí. Netrapte se, jen tyto pocity přijměte jako součást cesty a otevřete se tomu, aby k vám mohly přijít další informace, další dílky puzzle. Není třeba o nic usilovat, nic konkrétního dělat. Jen se otevřít. S každým takovým dílkem, který zapadne na své místo, se budete cítit celistvější a silnější.

A pamatujte, že to trvalo hodně dlouho, než se lidstvo dostalo do tohoto stavu. Proto po sobě nechtějte všechno hned. Je toho spousta, co čeká na objevení, takže to spíše berte trochu jako dobrodružnou hru na objevování ztracených kontinentů.

Nicméně proto jste tady. Všechny duše, které se v tomto období v České republice inkarnují, si totiž nechtějí to dobrodružství nechat ujít a chtějí být u toho, až se znovu objeví ztracené možnosti této reality.

©Iva Uhlířová, 2017. Článek smí být šířen, kopírován a používán pouze pro nekomerční účely, a to jen v nezkrácené podobě a s uvedením autorky článku a zdroje s aktivním odkazem.